Pochopitelně to neusnadnilo pouhé pochopení proč.
"Pacientům předem říkám: ‚Podívejte se, během těhotenství se nebudete cítit stejně jako předtím, takže vy a váš partner musíte uznat, že to, jak budete reagovat na okolnost, když jste těhotná, může být jinak, než jak jste odpověděli předtím,’" říká Ling.
Když byla Debra Sherman těhotná, typicky nezáživná chicagská obchodní novinářka propukla v pláč při sebemenší provokaci, dokonce i při televizním zpravodajství, které sledovala o psovi zabitém při nehodě. "Může to být cokoliv – šťastné nebo smutné," ona říká.
Někdy netušila proč; jindy to věděla přesně, jako když si s manželem prohlíželi grafické knihy o porodu v knihkupectví. "To byl strach. Plakal jsem, protože jsem si nemyslel, že to zvládnu," říká Sherman, která 5. května porodila Alexe o váze 8 liber a 15 uncí.
Pokračování
Shermanovy zkušenosti jsou běžné. "Součástí toho je, že jste právě v takovém otevřeném, syrovém stavu," říká Issokson. "Roste ti další život. Co může být mocnější a posvátnější? Otevírá lidi ztrátám a zranitelnosti způsoby, které nikdy nepoznali."
Jednou z nejlepších taktik, jak zvládat své úzkosti a strachy, je najít jiné lidi (včetně vašeho partnera), se kterými můžete tyto pocity sdílet, ať už jde o cvičení nebo porod, od srdce k srdci s přáteli nebo členy rodiny, kteří vám budou naslouchat bez snaží se opravit nebo dokonce strukturovat sezení s terapeutem, říkají odborníci.
"Povzbuzuji lidi, aby kladli velmi konkrétní otázky jiným ženám," říká Issokson. "Neříkejte jen: ‘Jaké bylo vaše těhotenství?’ ale “Jak ses cítil, když jsi ucítil, jak dítě kopalo?” nebo ‘Co jsi cítil ve dnech, kdy jsi byl opravdu unavený?’" Pomoci může psaní deníku nebo čtení knih o všech aspektech těhotenství.
Mezi knihy, které zkoumají emocionální aspekt těhotenství, patří "Cesta do mateřství; Psaní své cesty k sebeobjevování," od Leslie Kirk Campbell; "Vzrušený, vyčerpaný, očekávaný: Emocionální život budoucích matek," od Arlene Modica Matthews; "Příručka přítelkyň těhotenstvím aneb vše, co vám lékař neřekne," od Vicki Iovine; a Louden’s "Kniha pohodlí těhotné ženy."
Láska, vztek a vše mezi tím
Když byla autorka Jennifer Louden těhotná se svou dcerou Lillian, trávila spoustu času mluvením se svým břichem, nejen aby zbožně vrněla, ale aby ji uklidnila a omluvila se. "Řekl bych: ‘Víš, jsem opravdu rád, že jsi tady, a omlouvám se, že se cítím ambivalentně.’" Louden vzpomíná.
"Cítil jsem se ambivalentní ohledně této obrovské změny v mém životě," Louden přiznává. "Celý ten pocit svobody řídit naše životy, využívat svůj čas tak, jak chceme. … Už nikdy nebudeme nerozdělení."
Konfliktní emoce během těhotenství mohou být zvláště běžné u žen, které rozvinuly úspěšnou profesionální kariéru. "Jsou si více vědomi obrovského množství obětí," ona říká. "Než nám bylo 20 a mysleli jsme si, že mít dítě je jedním z našich největších kreativních odbytišť. Pro mnoho žen je to nezbytná součást života, ale už to není tak klíčové."
Pokračování
Její ambivalence samozřejmě přinesla záplavu dalších pocitů, mezi nimi vinu, že nebyla úplně uchvácena, stejně jako hněv a rozhořčení nad tím, že nepociťuje tak bezvýhradnou výši, jakou přátelé zdánlivě byli. Rozvířilo to i další nevyřešené konflikty, včetně některých s vlastní matkou a její výchovou. Lillian je nyní 5, ale může to trvat dalších pět nebo 10 let, než se k nim dostaneme, říká Louden se smíchem.
"Představa, že naše pocity drží krok s událostmi mimo nás, je takový omyl a způsobuje nám každý den tolik bolesti," říká Louden. "Opravdu očekáváme, že budeme připraveni stát se mámou za devět měsíců, a často ne." Totéž pro život obecně. "Je to tak klišé, ale největší překážkou, které čelíme, je to, že si myslíme, že to musíme udělat sami, musíme to udělat dokonale a musíme to všechno udělat hned teď."
Louden ve své knize navrhuje určité rituály a cvičení, jak tyto změny přijmout, ať už jde o vaši identitu nebo vztahy. Jeden dělá seznamy: "Části mého života, které mám nejraději," "Nejvíc se bojím ztráty svých částí," "Co ve svém životě získám" a "Části mého života, které mi nevadí ztrácet." Použijte je jako odrazový můstek pro akci, jako je provádění nějaké činnosti, která se vám líbí častěji, nebo přemýšlení o tom, jak ji později udržet.
"Potřeba sebepřijetí je klíčem k životu," říká Louden. "To neznamená, že si to dopřejete nebo se stanete obětí nebo že se nemusíte hýbat. Ale znamená to, že u toho recenzeproduktu.top sedíš a říkáš: ‘Podívej, jsem ambivalentní a nebudu se za to bít.’ Pak – ale ne hned – se zeptáte: ‚Co se mě to snaží naučit? Co s tím musím udělat?’"
Krásnější podruhé?
Když byla Beth Rodgers-Kay těhotná se svým prvním dítětem Melissou, slyšela o změnách nálad jiných žen a vtipně vysvětlovala své vlastní blaženost tím, že měla "hormony štěstí." Ve skutečnosti to bylo proto, že toto těhotenství trvalo tak dlouho. "Strašně dlouho jsem chtěla mít děti. Byla to dlouhá cesta," říká Rodgers-Kay, která znala svého manžela Rogera 11 let, než se rozhodli založit rodinu.
Pokračování
Ale podruhé, asi o dva roky později, byla zkušenost úplně jiná. Ve skutečnosti, když se rozhodli začít pokoušet otěhotnět ten první měsíc, ve skutečnosti se vyhýbali pohlavnímu styku ve dnech, kdy byla nejplodnější. Rozdíly ji pronásledovaly i během těhotenství. Měla větší nevolnost, nemohla trávit tolik času plaváním a bála se, že se s tím dítětem nespojí jako předtím.
"S Melissou jsme oba cítili, jako by v životě každého z nás byl velký prostor, ve kterém jsme chtěli mít dítě. Podruhé byl tento prostor již zaplněn," říká Rodgers-Kay. "Věděli jsme, že chceme mít další dítě, ale (Melissa) odváděla docela dobrou práci, která nás pohltila, nejen z hlediska logistiky, energie a času, ale i lásky. Byli jsme do ní oba zamilovaní a jen se nám zdálo těžší udělat prostor pro druhé dítě."
Pochopitelně to neusnadnilo pouhé pochopení proč. Co pomohlo, byla některá sezení s Issoksonem, která zahrnovala dvě vizualizace – jednu z dítěte v jejím lůně a jednu z porodu. Dali jí šanci soustředit se na nové miminko a získat jistotu, že skutečně plní úkoly, které má po ruce. Druhé sezení bylo natočeno a pár si ho před porodem společně doma poslechl.
"První vizualizace mi pomohla spojit toto nové miminko v mém lůně s tím, kým jsem teď, jak v těhotenství, tak v životě," říká Rodgers-Kay. "Pomohlo mi to jako mámě. Pomyslel jsem si: ‘Ach, dobře,’ starám se o něj." Jsem na jiném místě a věci jsou jiné, ale stále je to v pořádku. Pořád odvádím dobrou práci."
Co také vybublalo na povrch při druhé vizualizaci, bylo poznání, že pod jejími úzkostmi se skrývá také nějaký smutek. Uvědomila si, že truchlí nad tím, že to bude naposledy, kdy bude těhotná, a truchlila nad změnou, kterou projde její vztah s Melissou.
Pokračování
Jejímu synovi Addisonovi je nyní devět týdnů, a přestože se její obavy nerozplynuly, je mnohem jistější ohledně vyhlídek na život jako matky dvou dětí.
"Někdy mám stále pocit, že s ním možná nejsem tak spojen, protože i teď může mít Melissa mou plnou pozornost," ona říká. "Ale miluji ho stejně moc a smiřuji se s tím, že mě sdílí víc, ale nejsem si jistá, že míň. Být 100% jeho mámou je prostě složitější."
25. července 2007 – Podle nového průzkumu Gallupova ústavu jsou dospělí v USA rozděleni v otázce, zda by chtěli zjistit pohlaví svého dítěte před narozením.
Gallup koncem června telefonicky oslovil asi 1000 dospělých v USA. Účastníci byli dotázáni, zda by se chtěli dozvědět pohlaví svého dítěte, pokud by právě zjistili, že budou mít dítě.
Výsledky: 51 % uvedlo, že by chtělo počkat, až se dítě narodí, 47 % uvedlo, že by to chtělo vědět před porodem, a 2 % nevyjádřilo svůj názor.
Někteří lidé spíše tvrdili, že chtějí zjistit pohlaví svého dítěte během těhotenství.
Například 58 % lidí, kteří již měli dítě, chtělo znát pohlaví svého dítěte ještě před narozením. Stejně tak dvě třetiny mladých dospělých ve věku 18-34 let.
Jiní lidé raději počkali až do narození, než se dozvěděli pohlaví svého dítěte. Zahrnovalo 63 % katolíků a 56 % lidí, kteří uvedli, že navštěvují bohoslužby alespoň jednou měsíčně.
Co když jeden rodič chce zjistit pohlaví dítěte a druhý chce počkat, až se dítě narodí? Na to se anketa nedívala.
Lékaři mohou být schopni určit pohlaví dítěte při provádění prenatálních ultrazvukových testů na matce. Ultrazvukové snímky ukazují dítě a tyto snímky mohou odhalit pohlaví dítěte.
Budoucí rodiče mají samozřejmě možnost požádat svého lékaře, aby jim v těhotenství neříkal, zda se jedná o chlapce nebo dívku, pokud se tak rozhodnou.
WebMD Health News Zhodnotila Louise Chang, MD dne 25. července 2007
Zdroje
ZDROJE: Tisková zpráva, Gallup. WebMD Medical Reference poskytnuta vspolupráce s Cleveland Clinic: "Prenatální ultrazvuk."
© 2007 WebMD, Inc. Všechna práva vyhrazena.
I ve věku 3 nebo 4 let je vaše dítě do značné míry své vlastní. Mají zřetelné sympatie a antipatie a jejich osobnost se každým dnem více vyvíjí. Zlepšují se v používání slov k vyjádření toho, jak se cítí, což znamená méně záchvatů vzteku. Jejich nálada se může stále drasticky měnit z jednoho okamžiku na druhý, ale je pravděpodobnější, že budou mluvit o tom, že jsou naštvaní nebo smutní, než aby se zhroutili.
Předškoláci: Vládnou emoce
I když vaše 3leté dítě začíná chápat emoce, které cítí, stále nad nimi má velmi malou kontrolu. Pokud jim připadá něco vtipného, budou se hystericky smát. Pokud v nich něco vyvolává smutek nebo vztek, propuknou v pláč.
V tomto věku si váš předškolák ještě nevyvinul přílišnou kontrolu impulzů. Pokud něco cítí, pravděpodobně podle toho budou jednat. To může znamenat vytrhnout hračku jinému dítěti, pokud si s ní chce hrát, nebo se rozčílit, když chce svačinu poté, co mu bylo řečeno, že musí počkat do večeře. Odložené uspokojení pro ně nic neznamená – chtějí to a chtějí to hned.
Tříleté a čtyřleté děti mohou jako způsob řešení konfliktů používat bití, kousání nebo strkání. Jednoduše zatím nechápou rozdíl mezi vhodnými a nevhodnými interakcemi. Vaším úkolem je naučit své dítě, že existují správné a špatné způsoby, jak vyjádřit emoce a vyřešit problémy s ostatními.
Jak vaše dítě stárne, začne vidět souvislost mezi emocionálními výbuchy a negativními důsledky. Vyvolání záchvatu vzteku může mít za následek a "Časový limit" nebo odebrání oblíbené hračky. Tyto důsledky pomáhají vašemu 4letému dítěti pochopit, že záchvat vzteku není přijatelným způsobem, jak projevit emoce.
Vaše čtyřleté dítě je také začínající komik. Začínají si rozvíjet smysl pro humor a rádi jsou hloupí a rozesmějí lidi. Nebuďte překvapeni, když je uslyšíte volat svému příteli a "poo-poo hlavu" a pak se hystericky smát; 4leté děti považují mluvení na nočníku za velmi zábavné.
Empatie se také začíná objevovat kolem 4. roku věku. Čtyřleté děti začínají chápat, že ostatní mají také city, a dokážou se ztotožnit, když je kamarád smutný nebo zraněný. Možná budou chtít obejmout plačícího přítele nebo ho políbit.
Pokračování
Ve věku 5 let vaše dítě udělalo skoky a hranice ve svém emočním vývoji. Zlepšili se mnohem lépe v regulaci svých emocí a snadno o svých pocitech mluví. Také se zlepšili v ovládání svých impulsů. Trpělivě čekají, až na ně přijde řada, a často se nejprve zeptají, než si vezmou něco, co jim nepatří.
Když vaše 5leté dítě něco rozzuří, je mnohem pravděpodobnější, že svůj hněv vyjádří slovy, místo toho, aby se fyzicky rozčílilo nebo se rozčílilo. Nevýhodou je, že mohou začít používat sprostá slova a nadávat, když jsou naštvaní nebo naštvaní.
Kolem tohoto věku se vaše předškolní dítě může začít zajímat o sexualitu. Mohou se ptát, odkud děti pocházejí. Fascinuje je vlastní tělo a mohou se začít dotýkat svých genitálií nebo si s nimi hrát. Mohou mít také zájem prozkoumat genitálie ostatních. To vše je zcela normální, ale je důležité, aby vaše 5leté dítě vědělo, co je a co není vhodné.
Ujistěte se, že chápou, že je v pořádku být zvědavý "soukromé části," ale není v pořádku si s nimi hrát nebo je ukazovat na veřejnosti. Také se ujistěte, že rozumí tomu, že nikdy není v pořádku, aby se ostatní lidé dotýkali jejich genitálií, kromě mámy nebo táty během koupele, pokud tam dole něco bolí, nebo během návštěvy lékaře, pokud je máma nebo táta v místnosti.
Předškoláci a Fantasy Play
Kolem 3 let si děti začínají rozvíjet živou představivost. V tomto věku začne váš předškolák trávit spoustu času ve světě fantazie, který si sám vytvořil. Jejich panenky a vycpaná zvířata mají jména a osobnosti. Mohou chatovat s imaginárními přáteli. Rodiče se někdy obávají, že imaginární přátelé jsou známkou osamělosti nebo izolace, ale ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Děti používají tento typ fantasy her, aby se naučily, jak komunikovat se skutečnými lidmi. Je to praxe pro "reálný svět." Ve věku, kdy má vaše dítě velmi malou kontrolu nad svým vlastním životem, je jeho fantazijní svět jejich vlastním výtvorem. Oni to mají na starosti.
Pokračování
Přibližně ve chvíli, kdy váš předškolák začne mluvit s imaginárním kamarádem, může se u něj také vyvinout strach z příšery, která žije pod jejich postelí. Tyto typy strachů jsou běžné. Jsou na ně také dost vážní, tak si z toho nedělejte legraci. Nejlepší, co můžete udělat, je ujistit své dítě, že je v bezpečí a nic mu neublíží.
Jak bude vaše dítě starší, fantasy hra bude i nadále důležitou součástí jeho života, ale bude lépe chápat rozdíl mezi fantazií a realitou. jejich fantazie budou propracovanější a sofistikovanější a nedivte se, že někdy zahrnují násilí. Nedovolte, aby vás hry se střílečkami obtěžovaly; je naprosto normální, že jsou děti v tomto věku fascinovány zbraněmi a násilím, a není to známka toho, že budou násilné, až budou starší.
Váš nezávislý předškolák
Čím je váš předškolák starší, tím více bude toužit po nezávislosti. Může to znít jako protimluv, ale nejlepší způsob, jak pěstovat nezávislost a sebevědomí svého předškoláka, je udržovat jeho život spravedlivě strukturovaný. Dejte jim na výběr, ale nedávejte jim nekonečné možnosti. Nechte je vybrat si ze dvou oblečení, nebo se jich zeptejte, zda chtějí k obědu krůtí sendvič nebo makarony se sýrem. Když vás požádají, aby udělali něco, o čem víte, že to není dobrý nápad, držte se pevně. Možnost volby ve strukturovaném rámci pomůže zvýšit jejich sebevědomí a zároveň jim dá vědět, že jsou v bezpečí.